Jsme v polovině týdne a já už si nejspíše uvědomuji, že nemám tolik volného času, jak jsem si myslel. Jelikož od ranného září pravidelně navštěvuji Filharmonický sbor, tak skoro celý prosinec koncertujeme. A už teď v pondělí budeme mít koncert s Ewou Farnou, takže jsem poměrně nervózní. Nejsem nervózní z Ewy nebo z těch lidí, co budou na koncertě, jelikož už jsem měl dost vystoupení před lidmi a věřím, že po koncertě si mě už Ewa pamatovat nebude, tedy pokud si vůbec všimne, že tam vlastně jsem. Ale jsem nervózní z těch "velkých", co tam budou. Ano, mám na mysli starší sbor. To je taková věková kategorie 16 let a více. Nejsem o moc mladší než oni, ale jsem prostě nováček. Nedělá mi problém se začlenit do kolektivu, kde jsou mí vrstevníci, proto už tam mám dost stejně starých "přátel", jestli je tak vůbec mohu nazývat. Ale ti starší mi zkrátka přijdou, že mají na jejich poměry až moc velké sebevědomí a na mě se dívají skrze prsty. Nechápu proč. Proč si nevzpomněli oni, jaké to bylo, když tam byli noví? Nemají pochopení pro to, co sami prožívali.
Ano, oni chodí na konzervatoř a zpívají tedy pochopitelně dobře, ale to není důvod někoho shazovat, nemyslíte? Normálně jsme se scházeli jen my mladší zvlášť v jeden den a ti starší také zvlášť. Jenže teď, respektive před koncertem, se scházíme všichni společně, velcí i malí. Před svými vrstevníky jsem se nestyděl, takže jsem zpíval "naplno" a sebevědomě, takže prostě dobře. Ale nyní se před těmi velkými stydím, jelikož zpíváme písničky, které jsou na mě už poměrně vysoko, takže to nezní tak sebevědomě a tak dále. A v důsledku toho, že se stydím, nezpívám tak nahlas a mám tendenci se jakoby "schovat" do ostatních hlasů, což není dobře. Zkráceně se před nimi bojím ukázat, co ve mně je, abych to náhodou nepokazil a neztrapnil se úplně. Možná Vám mé "problémky" přijdou hloupé, zbytečné nebo je můžete nazvat i jako "pubertální problémky", ale já už prostě takový jsem. Potřebuji trochu čas než ze mě odpadne tréma.
No a po koncertech mám ještě své divadelní představení, kde mám sólo ještě společně s mou kamarádkou. Plus ještě mezi tím jedu navštívit Bratislavu, kde budu poprvé v životě na nějakou delší chvíli. To všechno musím skloubit dohromady s vánočním jarmarkem naší školy. Tudíž z toho vyplývá to, že mám málo volného času, například s někým někam zajít, chápete. A ten zbytek volného času mám zaplněný kroužky. V tomto týdnu jsem kromě nedostatku volného času, objevil i novou činnost, která mě baví. Není to žádná revoluční činnost, která by se stala obřím hitem, protože to byl hit už hodně dávno. Dokonce jsem tu činnost i zkoušel, ale nikdy mi to pořádně nešlo. A ta činnost je žonglování. Ano, říkáte si "Žonglování? Vážně? Žonglování!" a možná jste očekávali něco "lepšího". Začalo to nevinnou mandarinkou. Vzal jsem si jednu mandarinku s úmyslem, že jí sním, ale místo toho jsem vzal i druhou, poměrně stejnou a začal žonglovat. Až překvapivě mi to šlo. Ano, občas mi to spadlo (ale naštěstí se to nerozpláclo po podlaze), ale jinak to jde. Přeci jen se dvěma to ještě jde. A co vy? Jakou zajímavou činnost jste tento týden objevili nebo praktikovali vy? Napište do komentáře!
Toto už bude pro tento článek vše, ať mám nějaký materiál i do dalšího článku a ať to zároveň není moc dlouhé. Tak zatím.
Matouš Kaleta, (c) 2016
